Sama přijdu na ochutnávku. Sama napíšu nabídku. Sama přivezu, postavím, doplňuji a sklidím. Žádný řetěz, žádný subdodavatel. Od prvního e-mailu do poslední vidlice jste v rukou jednoho člověka. Sedmnáct let v gastronomii, jeden dlouhý stůl, který jsem si vzala za své.
Většina mých kolegů otevřela bistra. Někteří odešli do hotelových kuchyní. Já se zamilovala do jednoho stolu: jeho vrstev, jeho kompozice, jeho odpoledního klidu předtím, než přijdou hosté.
Žádný hotel, žádná michelinská hvězda. Cesta byla dlouhá, místy klikatá. Vařila jsem v restauracích, doma pro rodinu, sama pro sebe. Trochu Jiný se nestal přes noc.
Mytí nádobí, krájení citronů, nošení talířů. První lekce: hosté nezapomenou, jak chutnalo jídlo. Zapomenou, jestli jste se na ně usmáli.
Šest měsíců ve Vídni, v delikatesách u Naschmarktu. Naučila jsem se, že charcuterie není jen řezání, je to kompozice, rytmus a klid v rukou.
Hezká lekce. Naučila jsem se, že nechci servírovat jídlo třem lidem najednou v poledne. Chci stavět jeden velký stůl a sedět u něj s hostem od rána.
Pětatřicet hostů, čtyřmetrový stůl, sedm hodin práce. Když přišli, ztichli. Tehdy jsem věděla, že tohle dělám dál. Spoustu let bez jména, jen Edith, která dělá tu věc.
Stará dílna u vody, dřevěné stoly, mosazná lampa. Tady ladím každou nabídku osobně. Každý klient sem dorazí, neposílám katalogy.
Záměrně malé portfolio. Pravidlo: jeden velký stůl za víkend. Jen tak mám čas přijet osobně, postavit to vlastní rukou, sednout si s vámi. Když je termín pryč, je pryč.
Žádný den není stejný, ale rytmus je. Vstávám v pět, jedu pro chleba, balím auto, jedu k vám. Vy mezitím spíte, snídáte nebo si žehlíte košili.
Honza peče přes noc. Auto voní jako venkovská kuchyně po neděli. Den začíná dřív, než si myslíte.
Sýry zbavím igelitu, ať dýchají. Plata připravím v ateliéru, auto pak veze jen hotové dílo.
Auto má klimatizaci na 14 °C. Mám seznam, kde co je, abych při stavbě nepřemýšlela.
Vrstvy, výšky, cesty. Stůl má vyprávět příběh od salátu po sladké. Vy mezitím v klidu vítáte hosty.
Sleduju, co ubývá. Doplňuji nenápadně. Nikdo mě nemusí oslovit. Já si všimnu první.
Když hlavní stůl skončí, přichází sweet station. Kávovar je u mě, ne u vás.
Klíče máte vy. Auto odjede tak tiše, jak přijelo. Druhý den ráno čistý prostor, jako bych tam ani nebyla.
Píšu vám krátce: díky za den. Pak si dám espresso, sednu k zápisníku. Co se povedlo, co bych příště jinak.
Po sedmnácti letech vím, čemu říkám ano a čemu ne. Pomáhá to mně i vám, víte předem, co dostanete. A co radši najdete jinde.
Catering bez šampionských gadgetů. Dřevo, mramor, lněné plátno, mosazná lampa. Vozím vlastní nádobí, tolik věcí, jako bych se stěhovala do jiného bytu.
— ruce · stavbaNad 80 hostů si beru jednu pomocnici, Aničku, dceru mé známé z Vinohrad. Ale kompozici, řez, finální detail dělám vždy svou rukou. Nikdo jiný neví, jak má stůl vypadat na fotce.
— nástrojeTřiatřicet dřevěných prken (od jasanu po dub), dvě mramorové desky, keramika z dílny v Telči, lněné plátno z Vysočiny. Žádný plast. Nikdy.
30 minut tramvají z centra. Velká okna do vody, dlouhý stůl, mosazná lampa. Ochutnávka tu trvá hodinu, někdy dvě. Káva je vždycky.
— V tisku & veřejně · kdo o mně psal
Ne o cateringu, ale o mně. O ateliéru, o tom, jak to celé funguje, jestli mám tým, jestli rezervuji rok dopředu. Krátké odpovědi, žádný marketing.